Co je signálka?

Signálka se říkalo signální stěně v blízkosti „západní“, ale ve skutečnosti hlavně jižní, hranice, podél které byla v téměř celé délce postavena kvalitní cesta se zpevněným povrchem. Jakýkoli pokus o překonání této stěny vyvolal okamžitou akci represivních složek – v dávnější minulosti armády, později pohraniční stráže, která spadala pod ministerstvo vnitra; cesta sloužila k snazší údržbě a hlavně k rychlému přístupu v případě narušení. Účelem bylo zabránit „narušiteli“, třeba i za použití zbraní, v postupu dále k hranici; aby našinci neutíkali do Německa a do Rakouska.

Přeneseně se název signálka používá právě pro obslužnou cestu, neboť signální stěna naštěstí už zmizela v propadlišti dějin.

Na střežených hranicích byly zadrženy desetitisíce lidí. Stovky těch, kteří se snažili přejít hranici, zahynuly. Byli zastřeleni, spáleni elektrickým proudem, rozmetáni výbuchem miny; někteří v beznadějné situaci spáchali sebevraždu. Paradoxem je, že na straně represivních složek přišlo o život ještě více lidí. Z nich ale jen velmi malá část při boji „s vnitřním nepřítelem“; většina pak při dopravních nehodách, rukama svýma či svých soudruhů nebo v důsledku nedostatečně obezřetné manipulace s různými nástražnými systémy „ochrany hranice“.

Signálka – a dále tento termín budu používat v souvislosti s cestou – je jeden z dokladů absurdnosti minulého režimu. Ostnaté dráty i všechny ostatní zábrany zmizely, cesta zůstává. Místy pozvolna pohlcována přírodou, ale stále přítomná. Vede odnikud nikam a přitom je proklatě dlouhá. Tajemně, někdy až ponuře krásná – a přitom je jizvou v naší paměti a šrámem našeho svědomí.